Ty nejcennější darky do papíru nezabalíte.

Ciao!

Tak co, jak jste si užily letošní Vánoce? Já musím říct, že ty moje letos byly obzvlášt netradiční a není to ani tak tím, že jsme poprvé večeřeli v 5 večer (více se dozvíte níže), jak tomu chce česká tradice.
Rozhodla jsem se napsat článek, jelikož si myslím, že bych tím na YouTube nepředala přesnou ideu toho, kam tím vlastně mířím. Myslím, že některé myšlenkové pochody zní uspořádaneji psanou formou (díky čemuž vznikly deníky, nebo ne?).
Byla nebyla rodinka italů, kteří se, přestože žili dlouhá léta daleko od slunné Itálie, nezapomínali rok co rok držet vlastních tradic. Přesněji u nás doma jsme na Štedrý večer nikdy nejedli dříve, jak ve 20:00 ( a to byl jeste minimum), protože jednoduše v Itálií (děti ted prosím přeskočte tuto větu, at nejste zklamaní) nevěříme na "zlaté prasátko" a rozhodně je nemožné, aby se tradičně skoro celý den nejedlo. Všichni moc dobře víme, jak Italové "žijí aby jedli", tudíž by to ani nepřipadalo v úvahu.
Tradičně je u nás ten opravdový svátek až 25.12. , tedy po narození Ježíška, takže se častěji setkáte s tím, že lidé večeří na Štedrý večer úplně "normálně", v 00:00 jdou na půlnoční mši, po mši si rozdají dárky a pak až 25.12. uspořádají velký rodinný oběd na oslavu Vánoc.
 My to máme "počeštěně", protože večeříme ve velkém ( ale rozhodně ne v 5), jako Češi, ale dárky si rozdáváme až po půlnoci. No a jak jsem psala nahoře, byly jiné také proto, že mě donutily se zapřemýšlet ...

 Letos, co se týče hmotných vánočních dárku, štědré nebyly, ale víte co? Já si toho skoro nevšimla. Pamatuji si takovou mini epizodu pár dní před Vánocemi. Neskutečné jsem šílela z toho, že nemám dostatek peněz na nákup dárku pro přítele, přitom jsem měla peněz dost, ale nemohla jsem je utratit všechny a byla jsem kvůli tomu na sebe hrozně naštvaná. Řikala jsem si, že jsem nula. Že on mi dává hory doly a já mu to v životě všechno nevynahradím. Přitom mi vůbec nedošlo, že bych mu měla dát to, co si mužů dovolit.  On mi nikdy nedaroval něco kvůli tomu, že bude chtít něco lepšího na oplátku.  Nejde přece o to, kolik ten dárek bude stát, ale mě to v tom stresu vůbec NEDOŠLO!!!
 Nedošlo mi, ze ON moc dobře ví, co si mužů a nemůžu dovolit. Známe se uz skoro 2 roky a doteď mi nedošlo, že nemá cenu si před ním hrát na to, že mam taky na luxusní darky, když on to už dávno ví. Taky oba víme, že po tom, co si zahraju na "boháče" většinou stejně zůstanu švorc.
Na tom přece nesejde. Rozhodně ze člověka nedělá nulu to, že momentálně nemá peníze na rozhazování. Tímto jsem jen chtěla zmínit, že dekuji svojí kamarádce K., která mi jednoho dne otevřela oči a pochopila jsem, ze o peníze v darcích nikdy a ani nešlo.

  Ty nejcennější darky do papíru nikdy nezabalíte, tomu věřte.

 Po 2. letech, co žiji v cizině, pro mě tím největším dárkem bylo to, že jsem doma ( i když je ten byt vzhůru nohama), že máme stromek( který je starý 100 let a o ozdobách ani nemluvím), že večeříme všichni spolu (poprvé v životě kapra a bramborový salát u známých, za což  i přes nezvyk neskutečné děkuji, vytvořili jste skvělou vánoční atmosféru), že se máme rádi ( i když se to bez hádek nikdy neobejde) a užíváme si tohoto svátku, aniž bychom museli řešit jeho "materiální/ povrchní" stranu. Cítila jsem se DOBŘE, ŠTASTNĚ ... Ale ne tak šťastně, jako když dostanete dárek a po měsíci by jste si už přali něco jiného. Žijeme v době, kdy se trendy mění ze dne na den a každým dnem vyjde na trhu něco lepšího. My se pak jen bezradně snažíme držet krok, mnohdy zuby nehty, pracujeme od rána do večera, jen abychom nezustali pozadu. Abychom nebyli PASS/OUT.
Ale nakonec ony, ty věci, nám nikdy nedají takove štěstí, jako uvědomění si, že nám v životě nic z těch esencialních věcí nechybí.
Kolik lidi nemá na Vánoce střechu nad hlavou, nemá rodiče, nemá co jíst nebo leží v nemocnici?

Život je příliš pomíjivý na to, abych dávala důležitost něčemu, co je bez života, jako jsou třeba dárky pod stromečkem, díky kterým na konci měsíce spousta lidí stejně zůstala témeř bez peněz, kvůli chvilkovému pocitu štěstí, místo toho, aby myslelo na to dlouhodobé.
Neberte to prosím zle. Neříkám, že nerada dostávám dárky, nebo že když nějaký dárek dostanu,  tak si jej nevážím, to ne. Ale lidé, které  miluji, miluji jednoduše proto, že existuji v mém životě.
Jejich dary jdou sice zabalit, ne do papíru, ale do srdce, kde hřejí při každé vzpomínce.

Že jsou přítomní. Že se smějí mým hloupým vtipum, ze mi občas odkyvou i věci, ve kterých nemám pravdu, jen abych se radovala. Věnují mi svůj čas, i když ho nikdy nebude dostatek a dají mi zkusit oblíbeného jídla, i když mají miniaturní porci, nebo mi napíšou zprávu z posledních sil, jen abych věděla, že na mě mysleli. Podporují mě v něčem, i když je to hloupost a nemá to budoucnost. Když mě objimají, přestože ví, že to neumím a mám u toho jakousi křeč. Kteří to se mnou nevzdávají, i když je to občas težké. Obzvlášť když jsem tvrdohlavá a myslím, že mám pravdu (viz.horní příklad č.3). Tohle je pro me opravdovým dárkem. 

A ja Vám za tyto darky neskutečné děkuji, protoze jejich laska v různých podobách  dělá můj zivot krásnějším a kvůli tomu jsme prece vsichni tady, naživu. ️

Lots of Love, yours V.